Pondělí ráno-Patrik

Moje oči se střetli s jejími a já na ní viděl že má strach. Nedokázal jsem pochopit proč by ho měla mít ale oči se jí strachem leskly. „Ahoj“ Pozdarvil jsem jí a přesto že jsem se také trochu bál usmál jsem se tak mile jak to jen šlo. Dívka mi odpověděla ČAU asi aby to vypadalo že se nebojí. Ale strach z ní sálal a jeho doteky mě hltaly,chtěly abych mu také propadl. Musel jsem něco rychle vymyslet něco co jí přesvědčí že není důvod mít strach. „Posaď se“ ukázal jsem na místo na lavičce vedle mě. Dívka se konečně usmála a mě se ulevilo. Krásný hřejivý pocit který zkrz mě proudil sílil a touha po ní mi říkala ať jí políbím na krásně malé rtíky ale musel jsem se ovládat a nenechat svoje pocity aby semnou zacházely jako s hadrem. Její krásné vlasy vlály ve větru a jejich vůně byla sladká. Tu vůni jsem znal už dlouho, poznal bych jí kdekoliv. Její krásná ladná chůze, pohupování v bocích a dotoho ta její roztomilá nervozita díky které se jí červenaly tváře. Ona byla stejně sladká jako ta vůně. Sedla si vedle mě a já jsem byl šťastný že tu semnou sedí. Vítr se zvedl. Asi jí to vadilo a tak si vlasy stáhla do jdednoduchého culíku. Moc jí to slušelo a já jí to tolik chtěl říct. Ale ten strach co byl mezi námi byl tak silný že jsem nevěděl jestli se vůbec zmůžu něco říct. „Sluší ti to“ Řekl jsem a mrkl abych jí dodal trochu toho sebevědomí i když sám nemám na rozdávání. ,,Děkuju, tobě taky“ Její úsměv byl krásný a tím jak jsem jí pochválil vzhled se ještě víc rozjasnil. Na tenhle den jsem se připravoval dlouho. Tolik jsem s ní chtěl být někde sám. Ale co teď ? Dostali jsme se do té nejhorší situace! Jí už strach úplně ovládl a rozhovor trochu zamrzl. Musel jsem vymslet cokoli aby řeč nestála. Ale k čemu bodou slova? Chce to činy! Nebudu opakovat svoje chyby! Musel jsem vymslet zábavu, něco co jí bude bavit. Ale co jí baví? V tu chvíli jsem pochopil že o ní vlastně nic kromě toho že je okozlující a má ladné lehké pohyby nevím. Tohle byla chvíle kde jsme se mohli poznat. „Jak se máš?“ „Bojím se.“ Řekla a usmála se. Zčervenaly jí tváře a její oči byli jakoby větší. „Čeho prosím tě?“ Nasadil jsem ustaraný pohled aby to vypadalo že mě to zajímá. Né že by mě to nezajímalo ale chtěl jsem zjistit jestli bych se jí líbil a né proč se téhle situace bojí. Mím účelem tohohle rozhovoru bylo jí starchu zbavit, né jí ještě víc vystrašit. A tak to přesně vypadalo. Byla ještě víc vystrašená. Neříkám že to tak bylo, možná to tak vskutku jen vypadalo. Chvílí mlčela a pak mi oplatila ustaraný výraz. „Toho že mě nikdy nepolíbíš.“ Její oči klesly k zemi.