Pondělí večer - Dominika

Pomalími kroky jsem se blížila k místu schůzky. Stál tam přesně jak jsme se domluvili! Bála jsem se že tam budu muset čekat! Ten strach! Co to semnou sakra je!? Uvědomila jsem si že se bojím. Mé dívčí insinkty mi říkaly: Nedělej ukvapené závěry! Ruce se mi třásly a nohy se mi podlamovaly v kolenou. Bolí mě břicho! Hned mi došlo že je to z toho strachu. Z hlubokých myšlenek mě probudilo až jeho milé přivítání. „Ahoj“ Jeho milí úsměv by mě vždy uklidnil.......Ale dnes ne! Byla jsem vystrašená a nervózní. A tyhle ty dva pocity mě děsily! Ale někde hluboko ve mě byl ještě jeden pocit! Takový co se snažil všechen ten strach a nervozitu přemoci. Asi štěstí..... „Čau“ Nechtěla jsem mu dokázat že se bojím. On to na mě nesmí poznat! Měla jsem pocit jako kdyby ten strach cítil. Díval se na mě jako kdyby mi chtěl pomoci, ale kdyby se mě dotkl bál by se taky. Stejně jsem si myslela že se určitě také bojí... Foukal vítr a já ho tak nenávidím! (Nemusím to psát do deníku, ale stejně třeba až vyrostu budu slavná. A náhle zemřu, a někdo můj deník najde a budou ho prodávat za hodně peněz jako životopis. ) Vítr nenávidím kvůli tomu že mám moc dlouhé vlasy. Mám rovné,dlouhé,černé vlasy které se mi za větrného počasí pořád jen lepí na obličej. Příjde mi to divné...Jeho hlas jako by byl daleko, přitom byl těsně vedle mě.,,Posaď se.“ Ukázal na místo vedle sebe. Stáhnula jsem si vlasy do culíku a truchu neohrabaně je zagumičkovala. Potom jsem si vedle něj sedla. Tak dlouho se na mě díval a nic neříkal. Co si sakra myslí? Jeho oči mě jako by kontrolovaly. Sjížděly moje tělo jako horskou dráhu-uchylák jeden! Kdybych se tolik nebála....Tak bych mu ukázala že zahrávat si se mnou není dobrý nápad! Tenhle pohled se mi nelíbil. Ale něco jiného se mi na něm líbilo. Mohla jsem mu říct cokoliv! Jako kdybych ho už dávno někde viděla, a znali jsme se jako bratr a sestra! A ten jeho zadek...„Sluší ti to.“ Jeho hlas byl klidný přesto že jsme ani jeden z nás klidně nevypadali. „Děkuju, tobě taky.“ Usmála jsem se aby bylo vidět že je vše v pohodě (i když nebylo).,,Jak se máš?“ Už zase jsem se moc zasnila! A jeho hluboký hlas mě opět vyrušil z onoho snění. Nejradši bych jsi za to dala facku, ale kdyby se předním začala fackovat asi by to vypadalo divně. Jak už jsem říkala............věřila jsem mu, a tak jsem mu po pravdě odpověděla. „Bojím se.“ Úplně jsem ucítila jak jsem zčervenala! Nebála jsem se jeho bála jsem se toho že tato zchůzka skončí! A on mě.................nepolíbí. „Čeho prosímtě?“ Jeho ustaraný výraz byl vskutku herecký výkon! Věděla jsem že jediné co chce slyšet je že se mi líbí! Ale jak by se mi mohl líbit!? Když o tom tak přemýšlím ani nevím jeho jméno! Do toho velkého zmatku jsem slyšela povědomý zvuk. Zvuk budíku! Ale nechtělo mi se vstávat. Chyba. Vstávat se mi chtělo, nemohla jsem vstávat. Prostě to nešlo. Párkrát už se mi to stalo. A tak jsem spala dál........Chvíli jsem mlčela, protože jsem nevěděla jestli mu mám říct pravdu.Opaltila jsem mu ustaraný výraz, a potom jsem odpověděla: „Toho že mě nikdy nepolíbíš.“ Sklopila jsem oči k zemi. Bylo mi trapně, nevěděla jsem jak to vysvětlit, ale tu pusu jsem chtěla! V tom okamžiku mě opravdu políbil! Pusa to byla na tvář, ale mě se z ní úplně zamotala hlava. Už jsem pochopila............nemá cenu se bát! Udělal to! Líbím se mu! A on mě taky....... „Toho se neboj.“ Pohladil mě po rameni a jeho dlaně byli teplé. Bylo vedro tak se mu nedivím. Ale když se tak zamyslím mě byla zima. Měla jsem šaty a on kraťasy a přesto mě bylo chladno a jemu očividně vedro. Najednou se odemě odtrhl, a odšoupl se na druhou starnu lavičky. „P-P-P-Promiň! Já nechtěl............ono musel jsem!“ V jeho očích jsem viděla zděšení. Všechno se to odehrálo tak rychle. Asi se neovládl. Bála jsem se jeho strachu. Musela jsem ho uklidnit! „Ale já ano!“ Podívala jsem se na něj. Bylo vidět že je překvapený. „Ale příště na pusu!“ Zasmála jsem se. „Tak to počkej až tě chytím!“ Lekla jsem se a tak jsem se dala na útěk. Ale jenom ze srandy. Z vlasů mi sklouzla gumička, ale jednoduše jsem se na ní vykašlala. Došlo mi že ten třetí pocit není štěstí. Je to láska! V tu dobu mě chlapec chytil za pas a začal mě lechtat! Výskala jsem,smála se a křičela. Spadla jsem do měkké zelené trávy, a on si lehl vedle mě. Potom jsme mluvili jen o nesmyslech které si vlastně nepamatuji. Možná když budu příště víc vnímat dozvím se jeho jméno. Příště...........Ano příště až se mi ten sen bude zase zdát. Ten sen mi “nedá spát!“ Ten chlapec se mi líbí. Nedokážu na něj přestat myslet....Tolik si rozumíme! V ten den jsem přišla pozdě do školy, protože jsem zase neslyšela budík. Jela jsem pozdějším autobusem. Vešla jsem do autobusu a potkala HO! Seděl tam! Byl živí! Díval se z okna, jeho zamyšlený pohled já už dobře znala. Sedla jsem si ob uličku a celou cestu jsem ho pozorovala. Měl sešit v rukou a něco do něj zamyšleně psal. Autobus zastavil a on sebou škubl. „Tohle je Newburská střední?“ Zeptal se a zavřel sešit. Na jeho deskách bylo jasně napsáno: Patrik. Že by jeho jméno? Ano určitě! Je to jeho jméno! Jméno mého vysněného kluka je PATRIK! Ale proč se ptal na Newburskou střední? ...Newburská střední je škola na kterou chodím. Jeho jsem tam ale nikdy neviděla. Místo řidiče jsem mu odpověděla já. „Emm...ano to je Newburská střední. Proč se ptáš? Jsi nováček?“ Patrik se otočil a já poznala ty jeho tmavě hnědé oči. Nikde bych si je nespletla! „ Ano......ano to js..“ Zarazil se! „Ty! Nejsi skutečná! Né to né vidím jí všude! Z toho snu už blázním!“ Utekl z autobusu ani se semnou nerozloučil! Ten den už jsem ho nepotkala. Přišlo mi jakoby se mě lekl. Ale proč? Tahle otázka mi asi bude vrtat hlavou ještě hodně dlouho....